Zrcadlové bludiště
Nejsou to obyčejná zrcadla - je v nich více magie, než to vypadá na první pohled.
3. únor 2014, Rosewillage
Roxana stála mlčky v zrcadlovém sále. Byla už tma, a tak z jejího odrazu v jednom ze zrcadel zbyl jen pouhý stín. V očích měla slzy. „Ach Meenee,“ zašeptala.
Za ní zaprskala ostrá sedmičková magie. Její magie. Hraběnce se zježily vlasy, když drobné jiskérky zezelenaly a spojily se v blesky. V nejmohutnějším výboji se zhmotnil dalfon. Jeho tvář, Roxaně tolik známá, získala v přítmí tajemné, strašidelné odlesky.
„Ano, Roxii?“ oslovil ji dalfonskou zdrobnělinou. V jeho hlase byl patrný smích. Bavil se tím, že přišel zrovna v okamžiku, kdy ho volala. Ucouvla před ním. Zvážněl. „Bojíš se mě, Roxano?“
„Přidal ses ke králi,“ pravila. Dotkl se loken jejích vlasů. „To nepopírám.“
„Unesl jsi marronku.“
„To je pravda.“
„Proč?“ Hleděla mu do očí, a v tom se vyděsila. „Máš žluté oči. Žluté s rudým rámováním,“ došlo jí. „Proč?“ zopakovala. „Přišel jsi mě zabít, Meenee?“
„Roxii… Copak bych ti mohl ublížit?“ pohladil ji po tváři. „Kdysi… tam v Tor la hagra… málem jsi umřela. Zachránil jsem tě. Jsi pro mě jako sestra. Nikdy bych tě nezabil. Ne.“
„Tak proč jsi tady?“ nechápala.
„Dvě tváře, Roxii, dvě tváře. Jednu pro krále, druhou pro tebe a město. Král je pro mě nic – Roseriver všechno. Všechno jsem vsadil pro nic – teď to nic zničím vším, co mám,“ promluvil v hádankách. „Bojujte, Roxano. Zničím knihu Efebelles. A pak i Traga.“
„Nikdy neubráníš své myšlenky…“
„…Efebelles působí jako obrana mé mysli. Nemůže se do ní nabourat, protože by zešílel… a o to opravdu nestojí. Vzchop se. Bitva teprve přijde.“
„Meenee… Nenech se zabít. Už kvůli Helien.“
„Kvůli ní jsem přece tady,“ usmál se. „Nashledanou, Roxii –“ A zmizel v záblesku zeleného světla.
